simonanemeczech.blog.cz

Loučení

15. července 2011 v 4:22 | Omonka |  Deníček

Tak jsem sbalená. Můj příbytek je vyklizen, skříně vymetené, vytřené. Koberce vysáté. Povlečení z peřin sundané. Okna umytá, prach utřený. Na zemi přede mnou stojí pytel věcí, které vyhazuji, ačkoliv bych si je s sebou moc ráda do česka vzala. Bohužel jsem je nestihla odnést do charitativních sbírek, protože jsem si naivně myslela, že je do kufru zmáčknu. Nepovedlo se. Nejvíc mě štve velký rámec na obrázky, který jsem dostala dárkem, a taky můj krásně jemňoučký a veliký bílý župan. Ještě ho mám na sobě a ráno se ho pokusím zmáčknout do příručního zavazadla, ale moc nevěřím tomu, že se mi to povede.
Minulý týden jsem poslala několik velikánských krabic s oblečením, botami, kolečkovými a ledníddmi bruslemi, kabelkami a dalšími nesmysly, domů do ČR, a myslela jsem si, že těch pár věcí už do kufru lehko zmáčknu. Zpletla jsem se. Místa v kufru nikdy není dost.
A tak tu ležím na posteli. Přemýšlím o těch třech letech, které jsem tu strávila. O kamarádech, o randění, zábavě, o tom jak jsem poprvé do Londýna přijela a ztratila jsem se na letišti. Vzpomínám si, jak jsem si koupila špatnou jízdenku na vlak, a při výletu jsem místo na jih jela na sever, tudíž jsem dojela někam do háje. Vzpomínám si na mého bývalého, se kterým jsme se před 2 roky rozešli, jak jsem se do něj bláznivě zamilovala a on mi během prá měsíců dokázal rozlámat srdce na malinké kousíčky. Vzpomínám si, jak jsem brečela a jak hořce mi všechno chutnalo. Pamatuju si jak mi mazal med kolem pusy, ukazoval mě svým kamarádům a při tom mi lhal celé ty měsíce do očí úplně o všem.
Z toho jsem se ale poučila a i když jsem věděla že byl pěknej padouch, trvalo mi asi rok nebo rok a půl, než mi začal být fakt ukradený.

Ze všeho nejvíc se mi vybavuje den, kdy jsem potkala Lloyda. Bylo to asi pár měsíců po tom, co se se mnou bejvalej rozešel a rozhodla jsem se stravit odpoledne kreslenim na Trafalgar Square. Protože tam ale byl zrovna nějaký koncert Spojených národů, tak tam bylo hodně lidí. Tam jsem potkala Lloyda. Měl na sobě cykllistické oblečení, na hlavě šátek a opíral se o svoje kolo. Vím že jsme se tenkrát dali do řeči a stali jsme se dobrými kamarárdy. Ještě ten den jsme šli na kávu a zákusek a vykecávali a smáli se až do večera. Od té doby jsme se scházeli každou neděli a podnikali různé akce. Něldy jsme hráli videohry a pili baileys, pekli dort a pak se ho přejedli, někdy jsme šli do parku hrát člověče nezlob se, jindy jsme jezdili na kolečkových bruslích, a hodně často chodili na nový filmy do kina. Každou neděli ráno jsem vždycky dostala smsku a vzápětí telefonát, který mě nutil vylezt z postele v devět hodin. Někdy měl Lloyd špatnou náladu a celou dobu mluvil o Natashi, která mu zlomila srdce. Já mu na oplátku mohla vykládat o podobných pocitech a traumatu z rozchodu, kterým jsem si procházela. Bude mi chybět, protože tu byl můj nejlepší kamarád.

A pak můj park. Tedy, není to park, abych byla přesná. Je to taková přírodní rezervace, kde se prohánějí krávy a býci a všechny ostatní zvířata a musíte si dávat pozor. Tam jsem chodila poslední tři měsíce běhat každý den, nebo aslespon na procházku. Cesty jsou olemované maliníky nebo ostružiníky, a to po celé délce, takže v tuto dobu se tam pořádně nadlábnete. Jsou tam srnci a nenasytné lišky, louka plná králičích bobků a rybník s kačenami, kolem kterého jsem ráda dělala kolečka. Včera jsem si šla naposled zaběhat a asi hodinu jsem seděla u vody a dívala se na hladinu.

Ale nejvíc ze všeho mě bolelo loučit se s mým andílkem. Je to pozemský anděl a bylo dnes těžké říct good bye. Slzy se mi kutálejí ještě teď po tváři, oči mám opuchlé od slz a hlava mě bolí. Je půl třetí ráno a já v šest musím vstávat. Nechce se mi spát, nechce se mi odejít, nechce se mi ráno opět několikrát loučit. Nechce se mi jet do ČR a nevrátit se po pár týdnech.

A proč tu není nikdy kdo by mě objal, a proč není nikdo na skypu, kdo by mě poslouchal jak vzlykám?
Kdo mi poradí, kde vlastně mám být?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sophia-l sophia-l | Web | 16. července 2011 v 8:41 | Reagovat

To je moc hezky napsané. Stěhování daleko bývá hodně těžké a koukám že ty máš plno krásných vzpomínek. Tak posílám alespoň virtuální objetí

2 SIMČA SIMČA | Web | 17. července 2011 v 0:22 | Reagovat

Jé,ten článek mě až dojal.Je mi moc líto,že tím stěhováním musíš projít. :-( Proč se vlastně musíš stěhovat?Není už tam práce nebo budeš mít práci tady?
Ta přírodní rezervace musí být překrásná. :-) Srnky,lišky... :-)  :D
Držím ti palce,ať to všechno zvládneš. :-)

3 Omonka Omonka | 17. července 2011 v 17:22 | Reagovat

Děkuji za objětí Sofinko, i virtuální mě zahřálo na srdci.
Simči také děkuji. Stěhuji se protože si chci dodělat vysokou v čr, v anglii je to moc a moc drahé. A taky kvůli rodinné situaci, mamka mě ted ze zdravotních důvodů hodně potřebuje.

Moc mi to chybí ale ted se mi líbí i tady. je tu vedro, právě jsem přišla z koupaliště, přecpala se třešní, projela se na mém kole :) a zítra mám pracovní pohovor :)

4 Danka Danka | Web | 24. července 2011 v 17:56 | Reagovat

ahoj mas velmmi pekny blog :)prossim bola by si taka mila a zahlasovala by si na tejto stranke v ankete ktora je pod obrazkami za mna (Danilea solčániová) :)?
vopred velmi pekny dakujem :)

http://rbdslovakiaradio.blog.cz/1107/navrhni-logo-nasmu-radiu-ukazky-anketa

5 ex ex | 25. července 2011 v 3:46 | Reagovat

i hope u do well in the future and i wish u all the best

6 ex ex | 25. července 2011 v 3:46 | Reagovat

oh and i will pray ur mum gets better

7 Aznoh Aznoh | E-mail | Web | 15. února 2012 v 14:59 | Reagovat

Pravdu máš....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama